Kolektivní Západ by mohl prohrát válku s Eurasií

Nemůžete vždy dostat to, co chcete.
S laskavým svolením Rolling Stones

To výstižně shrnuje vztah mezi eurozónou, východní Asií a USA: Stručně řečeno: americká hegemonie. Stačí říci, že – ze všech lidí – Leon Trockij napsal v (Válka – v internacionále 1933): „Před 2. světovou válkou byly Spojené státy evropským dlužníkem, ale nyní Evropa ustoupila do pozadí. Spojené státy jsou hlavní světovou továrnou, úložištěm a centrální bankou.

Nadřazenost USA ve 20. století.

To bylo samozřejmé a pravdivé, ale americká hegemonie nad Evropou existovala dlouho před druhou světovou válkou a později byla posílena zahrnutím bývalých východoevropských států, které byly dříve součástí sovětské sféry vlivu. Západní Evropa byla dlouho svévolně podřízena Spojeným státům. Krátce nato (1946) dali Američané Britům jasně najevo, že se musí přizpůsobit poválečné realitě a vzít si lék – americkou půjčku – jak vysvětluje Michael Hudson.

Sterlingový prostor měl být sloučen do dolarového prostoru, který se měl rozšířit do celého světa. Británie měla zůstat ve zranitelné pozici, v jaké byla na konci druhé světové války, s malými rezervami devizových rezerv a závislá na dolarových půjčkách, aby splnila své pokračující závazky. Spojené státy by získaly přístup na britské předválečné trhy v Latinské Americe, Africe, na Středním a Dálném východě. Tato první půjčka na poválečné agendě – oznámená prezidentem Trumanem, když byla předložena Kongresu – by nastavila kurz amerických a britských ekonomických vztahů na mnoho příštích let. Truman si byl dobře vědom měnícího se osudu Spojeného království.

O nějaký čas později a se změnami geopolitických a ekonomických podmínek pověřil prezident Richard Nixon a jeho ekonomičtí akolyti svého šéfa diplomata Henryho Kissingera přípravou politiky, která udrží Evropany v podřízenosti a zároveň omezí japonskou expanzi.

Pak přišel velký hit: v srpnu 1971 bylo zlato oficiálně odvázáno od amerického dolaru. Nixonovy měnové reformy byly také obecně zaměřeny na evropské a japonské zájmy, mezi různá jiná rozhodnutí. Je třeba poznamenat, že Japonsko nehrálo vůbec žádnou politickou roli, ale prostě následovalo po Americe, jak tomu vždy bylo v ekonomických a dokonce politických záležitostech.

Toto jednostranné rozhodnutí Američanů odstranit směnitelnost papírových peněz na zlato stačilo k tomu, aby uvrhlo Evropany do chaosu a nepokojů. Navzdory všem deklaracím loajality v Evropě vedoucí představitelé každé země horečně hledali výsledek, který by vyhovoval jejich vlastním zájmům. Evropané, kteří si navzdory své slabosti stále lízali rány, představovali nového a impozantního – i když se zmenšujícího – konkurenta vlastnímu Božímu lidu, americký kapitalismus-imperialismus, který mnohé vypovídá o tom, jak dalece byl tento nahnutý vlak doporučován.

Nixon pověřil svého manžela (a vymahače) Henryho Kissingera úkolem ovládnout nově probuzené touhy svých „partnerů“ a nasměrovat je na jejich vlastní dvorek. Kissinger měl povýšeným evropským elitám přečíst nepokoje a informovat je, že USA hrají hlavní roli, zatímco Evropané pouze vedlejší. Kissinger o svých globálních podřízených nelitoval.

USA mají globální zájmy a globální odpovědnost,“ vysvětlil stratég prosazování, „naši spojenci mají regionální zájmy. Poté, co postavil Evropany na jejich místo, Kissinger uznal, že zájmy USA se rozcházejí „s novou váhou a silou našich spojenců…“. Těmto spojencům ale důrazně radil: „Musí být ukončeno postupné hromadění někdy malicherných, někdy velkých ekonomických sporů… Musí být dosaženo nové rovnováhy v obchodních a měnových vztazích.“ podřídit zájmy těmto politickým úvahám, které samozřejmě byly organizované a řízené Spojenými státy. Pod tlakem těchto slabě zastřených amerických hrozeb by Evropané měli nejen zakopat válečnou sekeru nad možnou obchodní válkou, ale také a především sdílet eskalující náklady globální hegemonie“. (2) V dobové řeči Kissinger Evropanům „kazil polévku“.

Stačí říci, že Evropané, a ještě více Japonci a Jihokorejci, byli od té doby důkladně amerikanizováni a vycvičeni. Nejžalostnější je geografická poloha Japonska, která z něj úspěšně udělala dlouhodobého vězně Spojených států. Působivý úspěch japonského průmyslového rozvoje a exportu ve srovnání s konkurencí s Evropou a Spojenými státy v žádném případě nezaručoval, že země zaujme hegemonní postavení. Investice do obchodního přebytku Japonska s USA vždy působily na čtenáře jako značně nadhodnocené a v dosti slabé geopolitické pozici. Japonsko, ekonomický gigant, politický bastard.

Jistě, východoasijští producenti a v menší míře i EU zůstávají v pozici, kde USA politicky i strategicky dominují. A to ví téměř každý. Opravdu:

Americká ekonomika žije jako parazit na svých „partnerech“ v globálním systému a nemá prakticky žádné vlastní národní úspory. Svět vyrábí, zatímco Severní Amerika spotřebovává. Výhoda Spojených států je výhoda predátora, jehož deficit je pokryt tím, čím jsou ostatní ochotni nebo nuceni přispět. Washington používá různé prostředky k vyrovnání svých deficitů: opakované porušování principů liberalismu, vývoz zbraní a honbu za superzisky v ropném sektoru (což zahrnuje pravidelné odlesňování producentů: jeden ze skutečných motivů skutečné války ve Střední Asii a v Iráku). Faktem však je, že většina amerického deficitu je poháněna přílivem kapitálu z Evropy a Japonska, (a dokonce) Číny a globálního Jihu, včetně bohatých zemí produkujících ropu a tříd kompradorů ze všech regionů, včetně těch nejchudších, ve třetím světě – k tomu je třeba připočítat daň z dluhové služby uvalenou na téměř všechny země na periferii globálního systému. Americká supervelmoc závisí na každodenním toku kapitálu, který udržuje její ekonomiku a společnost parazitickou. Zranitelnost USA tedy představuje vážnou hrozbu pro americký projekt.(3) 

Mělo by být jasné, že vlastnictvím amerického dolaru jsou Američané schopni financovat svůj dovoz jednoduše vydáváním amerických papírových dolarů nebo amerických státních dluhopisů – nikoli zlata. Tuto práci dělá muž u zlatého okénka Fedu, který vám jednoduše dá větší „papírovou hodnotu“ – státní pokladny a dolarové bankovky – když obchodujete s přebytečnými dolary nebo zlatem. Šikovný trik a velmi úspěšný. Toto „přemrštěné privilegium“, jak to vyjádřil francouzský politik Valery Giscard D’Estaing, bylo dohodou bez renty mezi USA a jejich „spojenci“ (sic).

Toto „dlouhé století“ bylo obdobím dlouhodobé geopolitické dominance atlantického bloku v čele se Spojenými státy a jejich globálními institucemi – Mezinárodním měnovým fondem (MMF) a Světovou bankou (SB) – což byla hotová věc. Tyto dvě instituce byly původně založeny na konferenci v Bretton Woods v roce 1944, především USA, ale ve vleku Spojeného království. Tyto dva pilíře světové ekonomiky měly sloužit jako nástroje k otevření obchodních a finančních trhů americkým exportérům a umožnit americkým investorům převzít kontrolu nad přírodními zdroji a průmyslem. Tím byla stanovena pravidla pro případné přistoupení Evropy a dalších regionů k těmto dvěma institucím, takže neexistovaly žádné praktické alternativy pro organizaci světového obchodu a investic. Světová banka odmítla mj. Pozemkové reformy se zasloužily především o vytvoření infrastruktury, která byla z velké části spojena s exportem, a nikoli o vytvoření příležitostí k soběstačnosti. Cílem bylo zajistit zahraniční závislost na americkém zemědělském exportu a dalším základním zboží.

Role MMF byla v podstatě finančním nástrojem, který díky své organizační struktuře a zabudovanému hlasovacímu systému, který vždy zaručoval většinu, měl své spojence v sevření hlasovací moci a byl také schopen zadržet úvěry vzpurným zemím. Dolarové půjčky se používají jako páka k půjčování cizích zemí a přinutí je k deregulaci a daňové politice „volného trhu“, které slouží zájmům USA.

Nejširším krokem v této strategii zaostalosti je použití tlaku MMF k přeměně veřejné infrastruktury na privatizované monopoly tím, že přinutí jejich prodej, aby se získaly peníze na splacení deficitů obchodu a platební bilance. (4) To zhruba odpovídalo klasické fázi imperialismu (1800-1950), založené na rozdělení mezi industrializovaná jádra a neindustrializované periferie a následné tendenci redukovat ty druhé na koloniální nebo semikoloniální status, a (5) ) poválečné období (1950-1980) zahrnovalo vítězství národně osvobozeneckých hnutí – Číny, Vietnamu – v jihovýchodní Asii a na Středním východě – které stále trvá – a umožnilo periferiím prosadit revizi starých asymetrických podmínek globálního systému a vstoupit do průmyslového věku. Toto období vyjednané globalizace bylo mimořádné a je zajímavé, že svět tehdy zažil historicky nejrychlejší růst a nejvíce nerovnoměrné rozložení výroby a distribuce.

Ale tiše zašeptal: Rozvinul se pomalý geopolitický požár, který není tak snadné uhasit a který je stále silnější. Tento rodící se blok nezávislých euroasijských států, vedený především Ruskem a Čínou a organizovaný do BRICS (Brazílie-Rusko-Čína-Indie-Jižní Afrika) a Shanghai Corporation Organization (SCO), představuje alternativu k do očí bijícím globálním úrovním nerovnosti a vystupuje jako maják z parazitismu a ortodoxí extrakčního laissez-faire kapitalismu/imperialismu.

Obecněji poskytuje Michael Hudson přehled výběru mezi těmito dvěma alternativami. Jak následuje:

Finanční kapitalismus deindustrializuje americkou ekonomiku a ekonomiku jejích spojeneckých satelitů NATO. The Destiny of Civilization vysvětluje, že výsledná mezinárodní diplomacie není ani soutěží o trhy (protože západní ekonomiky jsou již deindustrializovány jako vedlejší produkt financializace a války kapitálu proti námezdní práci), ani konfliktem mezi demokratickou svobodou a autoritářstvím, ale spíše, konflikt ekonomických systémů, který staví proti sobě rentiérskou ekonomiku dluhové deflace a úsporných opatření a socialistický státem dotovaný růst, který chrání 99 % tím, že drží 1 % pod kontrolou. (6)

SLEPÉ STŘEVO

Rád bych se blíže podíval na dílo Freidricha Engelse v jeho popisu „Stav dělnické třídy v Anglii v roce 1844“. V něm popisuje svou cestu, zejména v Manchesteru na severu Anglie, stejně jako v jiných městech.

Rojí se tu otrhané ženy a děti špinavé jako prasata, řádí na smetištích a v loužích. Stručně řečeno, celé hnízdiště (obydlí ve slumu) představuje podívanou tak ohavnou a odpudivou, jakou na Irkově nejhorším dvoře jen stěží najdete. Podlidská rasa, která žije v těchto zničených chatrčích, za rozbitými okny polepenými mastnou kůží, odpruženými dveřmi a shnilými zárubněmi nebo v temných, vlhkých sklepech, v nezměrné špíně a smradu, v této atmosféře nacpané jakoby s určitým účelem, tato rasa musel dosáhnout téměř nejnižší úrovně lidskosti… Ale co si má člověk myslet, když v každé z těchto stájí, které obsahují maximálně 2 místnosti, půdu a možná i sklep, kde žije v průměru dvacet lidí, slyší; že v celém areálu je většinou nepřístupný přístavek pro 120 osob; a to navzdory všem kázáním lékařů a také navzdory bídným podmínkám, do kterých epidemie cholery, která uvrhla zdravotní policii, …

Engels pokračuje dál a dál, až je téměř nemožné a bolestivé číst dál. Ale to je stav těch ubohých ubožáků v dnešním třetím světě, kteří žijí v podmínkách Bangladéše nebo Kamerunu nebo Bolívie nebo Libérie nebo Senegalu! Nebo kdekoliv. Svět má před sebou ještě dlouhou cestu.

Prameny:

(1) Super-imperialismus – Michael Hudson – citováno v Gardner Tamtéž. str. 208

(2) Text Kissingerova projevu o vztazích USA v Evropě byl publikován v New York Times – 24.04.1973

(3) Beyond US Hegemony – 2006 – Samir Amin – str.12

(4) Osud civilizace 2022 – Michael Hudson – str.53

(5) Tamtéž. – Samir Amin 2006 – str.12

(6) Osud civilizace – Michael Hudson – str. 283.