USA znovu upravují svou euroasijskou strategii zadržování vůči Rusku a Číně
Velká strategie USA se v podstatě scvrkává na přípravu na to, co mnozí považují za nevyhnutelnou konvenční fázi toho, co někteří již nazývají probíhající třetí světovou válkou, která byla dosud řízena pouze hybridními prostředky (ekonomickými, finančními, informačními, proxy atd.).
Probíhající ruská speciální vojenská operace na Ukrajině přiměla USA, aby se soustředily více na „zadržování“ Ruska než na Čínu, které se dosud dařilo sjednocovat Západ pod svou slábnoucí hegemonií. Tento dočasný posun nicméně vyvolal otázky ohledně hegemonických závazků USA „zadržet“ Čínu v asijsko-pacifickém regionu, které byly ještě znepokojivější, když Indie hrdě ukázala svou strategickou autonomii tím, že odsoudila a sankcionovala Moskvu tváří v tvář bezprecedentnímu americkému tlaku. nadále prosazovala politiku zásadní neutrality vůči ukrajinskému konfliktu.
Bidenova cesta do Jižní Koreje a Japonska nabízí USA příležitost překalibrovat svou euroasijskou strategii „zadržování“ ve světle těchto nových mezinárodních podmínek. 24. května se v Tokiu zúčastní setkání se skupinou čtyř, kde americký vůdce musí co nejlépe využít odmítnutí Indie připojit se k protiruské křížové výpravě této sítě a zároveň se pokusit hrát roli v „zadržování“. Čína, ačkoli tato jihoasijská země byla z AUKUS vyloučena. Důvěra Indie v USA se navíc prudce zhoršila kvůli kampani hegemonického tlaku USA proti zemi.
Jediným způsobem, jak mohou USA „udržet“ Rusko a Čínu současně, je spolehnout se na superkontinentální verzi svého modelu „Lead From Behind“, se kterým se poprvé experimentovalo během války NATO v Libyi v roce 2011. Tento koncept počítá s tím, že USA získají regionální partnery se společnými zájmy, aby vykonali příslovečnou „tvrdou práci“ a zároveň poskytli potřebnou zpravodajskou a logistickou podporu v zákulisí.
V západoeurasijském dějišti nové studené války mají plány USA na přijetí Finska a Švédska do NATO za cíl zkomplikovat ruské regionální bezpečnostní prostředí, roztříštit jeho zaměření a umožnit EU efektivněji využívat své stávající vojenské kapacity k dalšímu ohrožování zájmů národní bezpečnosti Ruska. . 100 000 amerických vojáků zůstane na kontinentu, aby sloužilo jako věrohodné spojovací prostředky proti jakékoli kinetické akci Ruska proti jeho vazalům NATO, přičemž se zaměří především na zlepšení jejich schopností „zadržet“ tuto zemi.
Například Poen by se mohl stát regionálním těžištěm NATO v rámci Iniciativy tří moří (3SI) ve střední a východní Evropě, o které si Varšava myslí, že spadá do její „sféry vlivu“. Skandinávské země (Dánsko/Finsko/Island/Norsko/Švédsko) by mezitím vytvořily svůj vlastní takzvaný „blok Vikingů“. Podobně by Bulharsko a Rumunsko mohly působit jako americké základny na černomořském Balkáně. Francie a Německo by mohly přejít k takzvané „armádě EU“, do níž by byly zapojeny všechny, zatímco Spojené království jako mladší partner v této hegemonické ose by mohlo pomoci USA to vše zvládnout.
Na východoeurasijské frontě nelze počítat s tím, že Indie zadrží Čínu „do posledního Inda“, stejně jako USA manipulovaly Ukrajinu, aby zadržela Rusko „do posledního Ukrajince“. To ohrožuje hlavní strategické plány USA, ale v zásadě nejde o nenapravitelný problém. Indie stále může působit jako příjemce zahraničních investic z Číny, zvláště pokud bude lidová republika pokračovat ve své nulové celní politice, která poškodila dodavatelské řetězce, ale stále je před námi dlouhá cesta. Ekonomická role Indie v tomto modelu „zadržování“ je však slibnější než její vojenská.
AUKUS je nepopiratelně „vrcholem míče“, pokud jde o plány americké vojenské „zadržování“ proti Číně, a tato vznikající síť pravděpodobně získá další regionální partnery, jako jsou Filipíny a Jižní Korea. Navíc pod falešnou záminkou reakce EU na dohodu mezi Čínou a Šalamounovými ostrovy se NATO rozšiřuje do asijsko-pacifického regionu, což pomůže „sdílet“ tamní břemeno hegemonie USA. Mohlo by se dokonce stát, že balkánští, středoevropští a skandinávští členové tohoto bloku převezmou vůdčí roli v „udržování“ Ruska, zatímco západoevropští členové se uchýlí k „zadržování“ Číny v asijsko-pacifickém regionu.
Aby se tento velký strategický scénář stal skutečností, musí USA nejprve „začít znovu“ formulováním těchto komplexních plánů a pobídkou všech členů, aby hráli své zamýšlené role. To zahrnuje stanovení agendy prostřednictvím veřejných prohlášení, nabízení ekonomických pobídek (např. preferenční obchodní dohody a/nebo vyhrožování „sekundárními sankcemi“ komukoli, kdo neomezí své vazby s Ruskem a Čínou), prodej špičkové vojenské techniky, pořádání společných vojenských cvičení a vyvinout společnou strategii informační války zahrnující všechny partnery proti těmto dvěma zemím.
Tento úkol má bezprecedentní rozsah a rozsah, ale představuje jediný způsob, jak má Amerika věrohodnou šanci zastavit úpadek své unipolární hegemonie, natož jej v některých ohledech zvrátit, jak se jí to v současnosti podařilo v EU. Scvrkává se to v přípravě na to, čeho se mnozí obávají, že je nevyhnutelnou konvenční fází toho, co někteří již nazývají probíhající třetí světovou válkou, dosud vedenou pouze hybridními prostředky (ekonomika, finance, informace, proxy atd.). Zdá se však, že USA se nenechaly odradit a jdou plnou parou vpřed.
