6. 7. 2022

INFOKURÝR

INFORMACE Z DOMOVA I ZE SVĚTA

Jan Campbell: 15 let Mnichovskému projevu

Patnáct let prošlo od historického a revolučního projevu prezidenta Putina na Mnichovské bezpečnostní konferenci (MSC 2007). Téze, které na ní pronesl, včetně požadavku na bezpečnostní záruky od USA a NATO vysely již delší dobu ve vzduchu a nebyly ničím fundamentálně novým. Dvacet dva let je prezident Putin u moci.  Nestačilo ani jedno ani druhé výročí k tomu, aby anglosaští a evropští politici, analytikové nabízející veřejně výsledky své práce a oficiální média se naučily naslouchat a slyšet.

Dodnes v té či oné formě předem zmínění sdělují veřejnosti, že neví, co drží Putina u moci, co a jak myslí a čeho chce dosáhnout. V hlubině duše si přejí, aby odešel z Kremlu a z politické scény. Přitom skuteční analytici, operativní důstojníci (od slova důstojnost) a paradoxně velká část obyvatel vědí, že se tak děje kvůli odvlečení pozornosti, ze strachu, pokrytectví a na lži založeném konání politických elit. Až po prosincové (staro-nové) žádosti Kremlu týkající se bezpečnostních záruk USA a NATO pro RF se elity probudily. Telefonují a létají do Moskvy, snaží se Kreml a veřejnost přesvědčit o svých dobrých úmyslech a potřebě diplomatického řešení. Jinými slovy: žít a konat po staru. To ale již není možné. Proč?

Protože uvedené nestačí zastavit proces změn ve světě a změnit pozici Kremlu. Proto se rozhodli Anglosasové zneužít zmrazený konflikt na východě Ukrajiny, její zkorumpovanou vládu a zbídačený národ k odvlečení pozornosti západní veřejnosti, prodloužení života umírajícího systému bezpečnosti doma, v Evropě a ve světě. Proto kladou důraz na Ukrajinu, o kterou vůbec nejde. Jde především o bezpečnost RF, nedělitelnost bezpečnosti v Evropě a bezpečnost ve světě. Ukrajina je pouze instrumentem provokací a pramenem strachu.

Putinem přednesené teze na mnichovské konferenci 10. února 2007, které jsem si opět poslechl před psaním příspěvku, změnily postoj Západu k ruskému prezidentovi i k zemi samotné. Teze způsobily šok, protože začaly bořit přesvědčení tehdejších západních vůdců založené na sebeklamu: dědic Jelcina je ultra-liberální osobou, která vede na kolena postavené Rusko a bude tomu tak i nadále. Vůdci, poradci a analytici naslouchali tezím, ale neslyšeli, co jim nesou.

Šok jim způsobil zmatek v mozku, dezorientoval je a vzal jim dech. Putin byl možná zklamán tichem po svém projevu, který zůstal bez diskuze. Možná ne, protože ticho mu poskytlo živý důkaz o pokrytectví, ješitnosti a aroganci účastníků konference a loutkovodičů. Diskutovat o ničem umí kde kdo z politiků a většina z nás. Diskutovat o konkrétním, což představují bezpečnost ve světě, rozvoj RF, suverenita a fungování multipolárního světa s RF jako jedním z center, umí jenom menšina homeopatického rozměru. Vést dialog, což je nepopiratelně těžší než vést diskuzi, není dnes v módě. Podobně jako není kontextuální vysvětlení pětidenního ozbrojeného rusko-gruzínského konfliktu v Jižní Osetii a Gruzii ze srpna 2008. Operace zvaná Tygří skok představuje analogii současné vojenské situace na Ukrajině a dokazuje zásadní chybu USA a NATO, které se dopustil summit NATO v Bukurešti v dubnu 2008. Tenkrát Bushova administrativa chtěla uvolnit cestu Ukrajině a Gruzii ke členství v NATO bez ohledu na ztráty. Za čtyři měsíce po summitu se ohlásil konflikt na Kavkaze jako varování pro svět.

V srpnu 2008 gruzínští vojáci neměli chuť válčit, a je jedno, proč.  Saakašvili se přepočítal, když se spoléhal na pomoc NATO. Pouze staroznámí harcovníci, prezidenti Polska a tří pobaltských států během konfliktu odletěli do Tbilisi vyjádřit podporu. Vojensky Gruzii nepomohl nikdo. Dnes v roce Tygra si mohu představit, že dojde-li k chirurgickému zásahu RF na Ukrajině a media ukáží první stavební výkopy pro občanské stavby po bombardování vojenských bází, vojáci ztratí chuť bojovat, vzdají se a tzv. boj Ukrajiny se bude transformovat do sabotáží, terorizování chudých obyvatel a formy podobné partizánskému boji. Proč?

V srpnu 2008 se ruské vedení rychle vzpamatovalo. Vladimir Putin okamžitě přiletěl z Pekingu do Vladikavkazu, kde bylo velitelství 58. armády. Koordinoval přechod do úspěšné protiofenzívy, aby zjistil, že ruská armáda nebyla na válku připravena. Dnes je situace zcela a kvalitativně jiná. Dovoluje akademické srovnání výchozích situací a příčin tehdejší války, srovnání analýz západních mediálních zpravodajců a analytiků a v neposlední řadě i tvrzení, že první krok k návratu RF do pozice velmoci byl učiněn před 15 lety v Mnichově. Svět se stal multipolárním, podstatně méně americky orientovaným a Putin od té doby pokračuje v cestě k jasně a veřejně popsanému cíli: suverénní stát, civilizace a maják upozorňující na nebezpečí. To nehledě na obrovské množství vnitřních problémů, sabotáží a koncentrovaných akcí Západu a páté, podle některých i šesté kolony, vše pod vedením USA proti RF a jemu osobně. Na cestě k cíli má vůli, schopnost a možnosti ukázat zuby těm, kteří neumí naslouchat a slyšet, co říká.

Letos poprvé po dvou letech se uskuteční Mnichovská bezpečnostní konference osobně. Plánovaná je na 18 – 20. února 2022. Neúčastní se jí prezident Putin. Ví dobře, že mluvit k těm, kteří neumějí naslouchat a slyšet, žijícím ve starém myšlení, umírajících představách a světě fundamentálních změn, nedává smysl. Účastníkům konference tím posílá zprávu, že v Moskvě nic nového, bulavy jezdí a stopky, ukazující na blížící se konec hodiny pravdy, nelze zastavit.

To si uvědomuje Švédsko, které na dnech prohlásilo: Chceme být dobrým a silným partnerem NATO, ale nechceme do něj vstoupit. Podobně je tomu i s Finskem a s velkou částí politiků a občanů Ukrajiny, kterým se nedá slovo. Z Moskvy hřímá mluvčí MZ Maria Zacharová: Hysterie Bílého domu je výmluvnější než kdy jindy. Anglosasové chtějí válku. Za každou cenu. Provokace, dezinformace a hrozby jsou oblíbenou metodou řešení jejich vlastních problémů. V Pekingu prohlašuje prezident Ruské krasobruslařské federace (FFKR) Alexandr Gorškov, že nepochybuje o čestnosti patnáctileté sportovkyně. Poznamenal, že její případ vyžaduje důkladné vyšetřování, že FFKR poskytuje Valijevové všestrannou pomoc a do případu zapojil kvalifikované právníky. Podle šéfa FFKR je třeba zjistit, proč proces zkoumání dopingového vzorku krasobruslařky trval tak dlouho. Indikuje beze studu svoji nekompetentnost. Proč?

Pan prezident se měl totiž dávno ptát a požadovat vysvětlení téměř tříměsíční délky transportu analýzy vzorku z Ruska do Švédska a odtud do Pekingu. Měl by vědět, že zapojovat právníky v době války, je podobné jako požadovat od impotentního plnění manželské povinnosti. Selský rozum ale nelze očekávat u žádného ze současných privilegovaných byrokratů. Pozdě bycha honit, pane prezidente! Jste tak i tak přinejmenším spoluviníkem a proto kandidátem na odchod z funkce bez materiální a nemateriální kompenzace. Protože se ale zázraky nedějí a lidé jsou nepoučitelní, připomínám trochu z historie NATO, které bude plnit příští týden Mnichov.

Píše se rok 1993/94. Polsko, Maďarsko a další bývalé členské státy Varšavské smlouvy tlačí na NATO. Německý ministr obrany Volker Rühe prosazuje rozšiřování NATO, USA se vyhýbají. Proč? Obávají se problémů v americkém Senátu. Kancléř Kohl je v této věci skeptický a vyhrazuje si právo nejprve osobně hovořit s Jelcinem. Výsledek: Moskva není nadšená, akceptuje ale přijetí nových členů, pokud se paralelně vztahy mezi Ruskem a NATO postaví na zásadně nový základ. Proto od roku 1996 NATO vyjednávalo s RF Zakládající akt NATO-RF s cílem, že: 1) přijetí nových členů bude se značnými omezeními, včetně rozmístění jednotek NATO a umístění jaderných zbraní, a 2) vytvoření instituce, později známé jako Rada NATO-RF. Na cestě k Zakládajícímu aktu NATO – RF došlo ale k předem zmíněnému hříchu NATO v dubnové Bukurešti.

Kdo ví něco málo o přípravě summitů, může potvrdit, že komuniké obvykle připravují a vyjednávají velvyslanci. V případě NATO, v Bruselu. V dubnu 2008 se však odborníci nemohli shodnout. SRN, Francie a řada dalších byly striktně proti Ukrajině a Gruzii jako kandidátům se zelenou na vstup do NATO. Proč? Uvědomili si, že by to bylo vlastně poprvé, co šlo o přijetí částí bývalého SSSR. Pobaltské státy byly zvláštním případem z hlediska RF. Problém dělala delegace USA. Ta trvala na svém, pravděpodobně proto, že prezident Bush řekl gruzínskému prezidentovi Saakašvilovi něco, co ho drží do dnes při životě a veřejnost dodnes neví.

Tímto způsobem kontroverzní návrh komuniké skončil na jednacím stole hlav států a předsedů vlád. Kompromisní formule (v překladu autora příspěvku – Tyto země se stanou členy NATO), se zdála být pro Francii a Německo přijatelná. Proč? Protože oznámení nebylo datováno a bylo zabráněno konkrétním úvahám o procesu rozšíření v rámci Akčního plánu členství. Z pohledu Moskvy však bukurešťský kompromis byl a zůstává svým významem přesně opačný: perspektiva členství v NATO jako nepřijatelná hrozba pro sféru vlivu, kterou RF jako velmoc tradičně a oprávněně v rámci nedělitelné evropské bezpečnosti požaduje. Ta je předmětem jednání všech MSC. Její vedení převzal v roce 2008 diplomat Wolfgang Ischinger (1946).

Letos, po volbě nového vedení MSC zdůraznil, že nová generace musí převzít vedení předního světového fóra pro debaty o mezinárodní bezpečnostní politice: Jsem potěšen, že jsem našel nástupce v Christophu Heusgenovi, který po mnoha letech jako poradce pro zahraniční politiku ve federálním kancléřství a poté jako velvyslanec OSN v New Yorku je výborně propojen po celém světě a je ceněn jako odborník. Heusgen (1955), známý tvrdý kritik RF ve vládě ex-kancléřky Merkelové, vyjádřil svou vděčnost za důvěru, kterou do něj vložila správní rada: Těším se na vzrušující úkol v čele Mnichovské bezpečnostní konference. Je mi velkou ctí přijmout odkaz Ewalda von Kleista, nezapomenutelného zakladatele “Wehrkunde”, Horsta Teltschika, důvěrníka Helmuta Kohla a Wolfganga Ischingera, který za posledních 13 let rozvinul MSC v nejdůležitější fórum pro debaty o zahraniční, bezpečnostní a obranné politice na světě… Nebudu dále citovat. Připomínám pouze čtyři klíčové referenční body pod otazníkem v předvečer MSC a 50 výročí oficiálního zahájení helsinského procesu v červenci 1973. Potvrzení nebo obnovení 1) Helsinského závěrečného aktu (1975), 2) Pařížské charty (1990), 3) zakládajícího aktu NATO-Rusko z roku 1997 a 4) uvědomění si, že tzv. Německá Ostpolitika byla úspěšná, protože byla výsledkem v podstatě tiché a neveřejné diplomacie.

Nevím, jaký bude výsledek MSC příští týden. Nevím, zda prezident Putin dá během zimních olympijských her zelenou pro provedení chirurgické operace na Ukrajině, jak opakovaně hlásí Biden, Bloomberg a podobní. Nevím, jaký je důvod pro sobotní urgentní telefonický rozhovor prezidentů Putina a Bidena na jeho vyžádání. Vím ale, že o evropské bezpečnosti bude rozhodnuto bez nás. Centrálním úkolem evropské a tím i české zahraniční politiky by proto mělo mj. být jasné sdělení veřejnosti, že dnes nejde vůbec o Ukrajinu, ale o spojenou nádobu, kterou představuje bezpečnost Ruska a bezpečnost Evropy s Ruskem. Pochybuji současně, že účastníci MSC vezmou po jídle, pivu a vzájemném ujištění na vědomí předem definovaný cíl. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell
11.02.2022

 

Sdílet: