Demonstrace Putina: USA nepotřebují válku pro výsledek
Nejednou jsem říkal a psal, že USA potřebují ne jednoduše “vpád” Ruska na Ukrajinu nebo dokonce regionální konflikt, jehož by se zúčastnily, kromě RF a Ukrajiny, Bělorusko, Polsko a Pobaltí, Američané potřebují konflikt proto, aby stimulovali odpovídající reakci západní Evropy, především Francie a Německa.
Američané potřebují válku ne kvůli válce, ale proto, aby přiměli západní Evropu jít “dobrovolně” sebevražednou cestou, vyšlapanou východní Evropou, a přerušit všechny obchodní a ekonomické styky s Ruskem.
Pro zachování kontroly nad západní Evropou jsou USA dokonce připraveny smířit se s tím, že na základě výsledků krátkých bojových operací přejde značná část východní Evropy do sféry vlivu Ruska. Jsou připraveny obětovat nepotřebné a zatěžující, aby si uchovaly to nutné.
Právě proto, i když se několik měsíců nacházejí ve stavu trvalé pohotovosti zorganizovat homérskou provokaci (třeba na Donbasu, třeba v jiném regionu Ukrajiny), USA neuvedou do činnosti její mechanismus. Stimulováním Ukrajiny k trvalému očekávání útoku a zároveň zadržováním těch sil v Kyjevě, které jsou připraveny rozpoutat válku s Ruskem přímo nyní, USA přivedly ukrajinskou společnost a ukrajinské úřady do stavu psychické nestability. Někdo je připraven uprchnout do zahraničí, aby nezakoušel stálý strach z ruského vpádu, ale většina je sama připravena napadnout kohokoliv, jen aby zastavila trýznivé očekávání.
Dlouho udržovat zemi ve stavu takové psychické nevyváženosti není možné – nastane vyhoření a daná společnost bude ke všemu lhostejná, nevhodná pro jakoukoli aktivní činnost. Takže řešit problém vyhlášenou, ale prozatím nezapočatou válkou je nutno co nejdříve, ideálně již včera.
K zapojení mechanismu vojenské provokace USA potřebují záruky “správné”, s jejich hlediska, reakce západní Evropy. Tyto záruky nejsou, nejen to, chování klíčových zemí EU demonstruje pro USA nepříznivou tendenci – Francie se vytáčí a neříká ani ano, ani ne, a Německo otevřeně prohlašuje, že, nezávisle na výsledku válečné krize, nehodlá pálit mosty a přetrhnout s Ruskem vzájemně výhodné ekonomické styky.
Pozice Němců je taková: pro zachování jednoty NATO a EU se připojíme k sankcím, ale tyto sankce nesmí nijak ovlivnit německé ekonomické zájmy a projekty, které mají společné s Ruskem. Holt, Německo je připraveno zakázat Putinovi bloumat v galerii Palais Royal, je připraveno sekvestrovat všechny Putinovy vklady v západních bankách, které se podaří najít (musíme vzít v úvahu, že USA přiznaly, že hledaly dvacet let, ale beztak nic nenašly, riziko žádné), Německo je dokonce připraveno zakázat Šojgu kupovat tanky Leopard pro potřeby ruské armády (ještě že Ozbrojené síly RF je nepotřebují), ale takové projekty, jako je Severní proud 2, a další pro německý byznys zajímavé, Berlín ztrácet nechce, stejně jako nechtějí německé firmy odcházet z ruského trhu.
Ale USA nepotřebují formu – potřebují výsledek.
A tak, po četných skazkách o “iniciativě Johnsona” na vytvoření osy “Londýn-Varšava- Kyjev” se premiér Británie Boris Johnson a premiér Polska Mateusz Morawiecki vypravují do Kyjeva, aby tam spolu s Vladimírem Zelenským informovali o jakémsi “novém formátu” spolupráce, který se podává málem jako vojenská “Trojdohoda”. Ještě ve stádiu přípravy této “převratné” akce, jsem si všiml dvou věcí:
– EU celkově a Německo konkrétně zareagovaly na “iniciativu Johnsona” neobyčejně klidně, prostě ji ignorovaly, “nevšimly si jí”;
– od prvního prohlášení o “iniciativě” po připravenost oznámit “nový formát” uběhl asi měsíc, přičemž během této doby se nevedla žádná vážná jednání vojenských delegací Británie, Polska a Ukrajiny.
Proč považuji tyto momenty za důležité?
Proto, že Británie a Polsko jsou členy NATO. Kdyby se opravdu chystaly vzít na sebe závazky ohledně reálné (vojsky) podpoře Ukrajiny v hypotetickém konfliktu s Ruskem, okamžitě by vznikla otázka, jak se to slaďuje s bezpečností zbývajících členů NATO, u kterých jsou stanovené závazky vůči Británií a Polsku. Je pochopitelné, že dobrovolné zatahování Londýna a Varšavy do ukrajinské krize nelze považovat za “Ruskem nevyprovokovaný útok” na ně, ale také připustit vojenskou porážku dvou svých členů před očima celého světa by si NATO nemohlo dovolit, aniž by nechalo upadnout do špíny svou mezinárodní autoritu.
A tak, když v takové situaci EU a Německo klidně spí a nijak nereagují na britsko-polskou aktivitu, tak hodnota této aktivity nestojí za zlámanou grešli. Nikdo nečeká od Londýna a Varšavy jakoukoli “podporu Ukrajiny” mimo už uskutečněných dodávek zbraní a informační kampaně.
Tento závěr potvrzuje rychlost vytvoření “nového formátu” a absence jednání vojenských delegací. Jakákoliv mezinárodní smlouva, předpokládající ozbrojenou pomoc jednomu z účastníků, vyžaduje předběžnou koordinační činnost generálních štábů. Účastníci dohody musí chápat, přesně jaký objem pomoci a v jakých termínech může být poskytnut (kolik divizí je připraveno), a také jakou pomoc technicky může přijmout recipient (pokud já mohu do týdne rozvinout na vašem území milionovou armádu, neznamená to, že vy jste schopni ji přijmout).
A to je pouze špička ledovce. Je zde ještě spousta otázek: organizace jednotného velení, koordinace štábní činnosti, společné logistické akce atd. Takové problémy je velmi komplikované vyřešit za měsíc, tím spíš, když se je nikdo ani nechystal řešit.
Výsledky návštěvy Johnsona/Morawieckého v Kyjevě, upřímně řečeno, neudělaly žádný dojem. Nepochopil jsem, kdo připravoval tuto šaškárnu a proč to bylo třeba. Premiéři Británie a Polska dlouho mluvili o tom, jak jsou připraveni morálně podporovat Ukrajinu ve válce s Ruskem do posledního Ukrajince, a dokonce jí mohou prodat něco málo nepotřebných zbraní. Ale poté, co Zelenský oznámil nebývalý nový rozměr spolupráce, v rámci něhož Ukrajina sjednotí Atlantik, Baltský a Černomořský region v jednu neporazitelnou vojensko-politickou strukturu, byl nucen vystoupit ministr zahraničních věcí Ukrajiny Kuleba s prohlášením, dementujícím slova jeho vlastního prezidenta.
Podle slov Kuleby se chystali informovat o novém formátu v Kyjevě prvního února, ale nevyšlo to, jelikož onemocněla ministryně zahraničních věcí Velké Británie.
Nepochopil jsem to. Čím tam je, moderátorkou? Bez ní nevědí, v jakém pořadí mají vyjít na scénu? Role se nenaučili? A zástupce také nemá? A když je v Británii nemocný ministr obrany, tak země není schopna bojovat? Je možné ji dobýt holýma rukama?
Holt, je to absurdní divadlo. Špatně připravená informačně-propagační akce, nasměrovaná na váhající spojence v NATO. Pokus přitlačit na blokovou solidaritu. Tady, prý, Británie s Polskem už skoro bojují s Ruskem za Ukrajinu, a Německo se nechce vzdát mizerného plynovodu. Ale dokonce ani tuto jednoduchou frašku nebyli s to propracovat. Jakmile se Zelenský jenom pokoušel konkretizovat “nový formát”, polekali se a vše anulovali – není žádný “nový formát” a žádná vojenská spolupráce, ministryně zahraničních věcí Británie je nemocná, nemá kdo bojovat.
Putin se na pozadí tohoto propadového pokusu demonstrovat západní jednotu setkal s premiérem Maďarska Orbánem. A na tiskové konferenci, konané na základě výsledků pětihodinových rozhovorů, oba lídři demonstrovali ne abstraktní jednotu, ale naprosto konkrétní, praktické chápání jednoty ekonomických zájmů. Spolupráce ve sféře energetiky (nejen plyn, ale také atom), v oblasti tranzitních přeprav, v oblasti farmaceutického průmyslu, zemědělství, turistiky a rozvoje dopravního spojení – to jsou pouze nejperspektivnější sféry, v nichž bylo dohod na politické úrovni již dosaženo, zůstala technická část (práce hospodářských subjektů). Kromě toho se projednávalo ještě mnoho perspektivních směrů spolupráce, u nich jsou pozice rovněž blízké a budou se i nadále sbližovat.
Ale nejdůležitější je, že když Putin odpovídal na politické otázky (včetně o jednáních s USA a NATO ohledně záruk bezpečnosti), Orbán, představující členskou zemi NATO, s ním souhlasil buď nahlas, nebo mlčky, ani jednou se nepokoušel vyvrátit jakékoliv hodnocení ruského prezidenta. Přitom vyznačil svou misi jako mírotvornou a zdůraznil, že v NATO existuje jednota názorů ohledně války s Ruskem – ani jedna země NATO nehodlá podle slov Orbána bojovat.
Je pochopitelné, že někdo nehodlá bojovat sám, ale není proti pomoci USA rozpoutat válku na Ukrajině, a někdo, jako Maďarsko nebo Německo by chtěly toto nebezpečí blokovat. Ale další prohlášení jménem NATO o absenci rozporů s Ruskem, vedoucích k válce, učiněné na pozadí zprávy o mimořádně úspěšné dvoustranné obchodní a ekonomické spolupráci, přesvědčivě demonstruje ostatním členům NATO a EU, že jejich záchrana před narůstající krizí je v hospodářské spolupráci s Ruskem, že tyto styky v žádném případě nelze přetrhávat.
Na pozadí nejasného hostování Johnsona/ Morawieckého v Kyjevě byli Putin a Orbán velmi přesvědčiví. Toto kolo boje o pozici Evropy Moskva vyhrála s čistým kontem.
A tu Putin oznámil i přípravu dalšího kola. Do Moskvy je pozvaný k vážnému rozhovoru Macron. Prezidenta Francie očekávají v dubnu volby, a národní podpora má daleko k jednoznačné a bezvýhradné. Mnozí pozorovatelé hodnotí vyhlídky Macrona nepříliš vysoko. Potřebuje významný úspěch (přičemž ne informační, ale reálný ekonomický), aby zvýšil své šance na druhé období. Zajistit takový úspěch může pouze Rusko, ale pouze výměnou za jasnou a jednoznačnou pozici Francie ohledně ukrajinské krize.
Uvidíme, co zvolí Macron. Zatím jsou tendence v EU pro USA nepříznivé. Je třeba buď odmítat myšlenku na ukrajinskou provokaci v principu, nebo odpálit válečný konflikt bez meškání, bez záruky dosažení nutného efektu, aniž by se kontrolovaly iniciované procesy, v naději na obyčejné štěstí. USA, to ,samozřejmě, mohou zkusit, ale v posledních letech se jim nějak nedaří.
Rostislav Iščenko
Vyšlo na Nová republika vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Foto: Boris Johnson a Mateusz Morawiecki
