Lucas Leiroz: Přijetí protiruských narativů Ukrajinou odhaluje závislost Kyjeva na NATO
Západní lídři vytvářejí narativy, kterým nevěří, jako formalitu pro zavedení politiky proti Rusku.
Protiruská hysterie na Západě roste den za dnem, západní mediální agentury šíří nepodloženou paranoiu o možnosti ruské invaze na ukrajinské území. Oficiálně tyto řeči přejímají země NATO, ale uvnitř jejich vůdci a stratégové vědí, jaká je za tím faleš, a berou je jako nutnou formalitu k zavedení mezinárodní politiky nátlaku a obklíčení Ruska. Na druhé straně v Kyjevě protiruské ideologické myšlení – prostoupené rasismem a xenofobií – neumožňuje řádnou racionální analýzu důkazů takové “hrozby”. V důsledku tohoto scénáře si západní země vytvářejí vlastní narativy a mění je, kdykoli se jim zachce, zatímco Ukrajina pouze automaticky reprodukuje importované projevy ze zemí, které by případně mohly zaručit její obranu v případě konfliktního scénáře, čímž vzniká vztah skutečné závislosti a neokolonialismu.
Nedávný virtuální summit mezi Joem Bidenem a Vladimirem Putinem dokázal přinést několik velmi zajímavých úvah o současném stavu vztahů mezi Ruskem, Západem a Ukrajinou. Nárůst fám o “ruské invazi” na Ukrajině byl záminkou, jejímž prostřednictvím se Biden snažil Putina přimět k zahájení dialogu v souladu s jeho zájmy. Na existenci takového “plánu invaze”, stejně jako na důvodech, které za ním stojí, při setkání příliš nezáleželo, ale jednalo se o provokativní otázku, jejímž prostřednictvím by mohl být navázán oboustranně objevný dialog.
Vzhledem k důvěrnému charakteru schůzky nejsou v tuto chvíli známy všechny podrobnosti. Podle toho, co oficiálně sdělili mluvčí obou zemí, je však možné vzít na vědomí hlavní otázky summitu. Putin se obával zdůraznit body týkající se kroků NATO na ruské západní hranici a rozmístění útočných zbraní aliance na ukrajinském území, jakož i zdůraznit důležitost splnění požadavků, které Moskva vznesla vůči Západu jako záruku míru. V reakci na to Biden oznámil možné sankce v případě eskalace napětí na Ukrajině, jakož i svůj zájem spolu s dalšími západními zeměmi posílit dialog s Ruskem o všech těchto otázkách. Setkání skončilo napjatým, ale přátelským příslibem naplánovat summit NATO a Ruska s cílem zmírnit nepřátelství na rusko-ukrajinské hranici.
Bezprostředně po skončení summitu Biden a jeho tým kontaktovali země, na kterých “skutečně záleží”, aby projednali příslušné otázky: Velkou Británií, Francií, Německem a Itálií. A jak se dalo očekávat, Ukrajina byla z tématu vynechána. Kyjevu, který je údajně “nepostradatelným spojencem” USA a který byl i předmětem samotného setkání, nebylo umožněno znát podrobnosti rozhovoru mezi Bidenem a Putinem, což jasně odhaluje současnou pozici Ukrajiny pro Západ.
Za předpokladu, že by skutečně existoval ruský plán invaze na Ukrajinu a že by tato otázka byla na schůzce Putina a Bidena brána vážně, jistě by ukrajinská vláda byla nejen tou nejzajímavější stranou, ale bylo by také minimálně etické, aby USA jako spojenec Ukrajiny informovaly síly této země o správných postojích, které je třeba zaujmout. Ale určitě tomu tak není. Zelenskij se ani nediví, že mu jeho přítel z Bílého domu nezavolal a nesdělil mu podrobnosti o schůzce. Ukrajinská vláda zřejmě “ví, kde je její místo”.
Problém celé záležitosti spočívá v tom, že žádný západní stratég ani hlava státu nevěří narativu o “ruské invazi”. Hysterie prostupuje Ukrajinou a některými východoevropskými zeměmi, které se rozhodly spojit se Západem – v nejlepším případě existuje nějaký reálný dopad na západní veřejné mínění, což je naprosto nejisté. Jinak je to jen záminka k ospravedlnění kroků na světové scéně. Hlavní země NATO, které znají podrobnosti summitu, jistě nebudou v žádném okamžiku popírat, že takový plán invaze byl reálný, a po summitu a případném společném setkání NATO s Putinem (které ještě není naplánováno) budou tvrdit, že díky diplomacii opět zabránily možnému útoku na Ukrajinu. Byrokratům v Kyjevě nezbude nic jiného, než takové řeči podpořit, a aby se Západu “odměnili” za jeho “přízeň”, učiní Ukrajinu ještě poddajnější zájmům NATO, čímž udrží polokoloniální a extrémně závislý vztah.
Ve skutečnosti je mylnost plánu ruské invaze stále více diskreditována a opouštějí ji i ti nejfanatičtěji protirusky naladění analytici a digitální influenceři. Moskva zjevně nejedná s Ukrajinou jako rovný s rovným. Dialog o ukrajinské otázce vede přímo s Washingtonem a NATO, takže Kyjev dnes ani jedna ze stran nepovažuje za nezávislý stát – což případnou myšlenku invaze činí krajně absurdní. Rusko ze své strany pouze respektuje volbu, kterou Ukrajina učinila v roce 2014, kdy se rozhodla spojit s NATO: integrovat se se Západem nikoliv jako spojenecký národní stát, ale jako polokolonie, která automaticky importuje a reprodukuje nejrůznější protiruské diskurzy – kterým samotné západní země nevěří a nerespektují je.
Západ Ukrajinu stále více využívá. Když je třeba projednat relevantní otázky mezi NATO a Ruskem, je “nahlášen” plán invaze, aby bylo svoláno mimořádné zasedání, na němž se o Ukrajině ani vážně nediskutuje. Pro Kyjev znamená partnerství se Západem stále méně a méně, což se v určitém okamžiku projeví u ukrajinského lidu, změní se veřejné mínění a podpoří se reformy ve prospěch neutrálnější zahraniční politiky ve vztahu ke sporům mezi NATO a Ruskem. To Moskva očekává – a invaze není součástí ruských plánů jednoduše proto, že by takové očekávání znemožnila.
S každou ruskou invazí, která se neuskuteční, je Zelenskyj stále více diskreditován, ukrajinské vazby se Západem se zdají být stále více neokoloniální a Moskva dává najevo svůj záměr uklidnit napětí na západní hranici.
Lucas Leiroz
výzkumný pracovník v oblasti sociálních věd na Rural Federal University of Rio de Janeiro; geopolitický konzultant
