Americký voják popisuje, že porážka Západu v Afganistánu mu byla zřejmá již v roce 2008
Richard C. Meyer (n.1974) zasedá ke stolu k mikrofonu, aby vyprávěl pohádku. O své službě u námořní pěchoty v Afghánistánu. Zbystřil jsem, protože ten pán nikam nekandiduje, pracuje jako živnostník a pohyboval se mimo opevněnou diplomatickou zónu v Kábulu, kam se lidé ze západu jezdili fotit se zástupci místní smetánky. Pohádka se jmenuje “Fantastická dobrodružství Afgánské národní armády.” Prodloužil jsem si kontrakt, abych se vrátil do země známé jako hřbitov impérií. Ty věci, které teď šokují veřejnost mi byly zřejmé v roce 2008.
Kolegové si stěžovali na nudu. Ujistil jsem je, že pokud se nudí, tak dělají svou práci dobře. Občas jsme zavřeli někoho, kdo zbil manželku do krve nebo začal střílet ve vesnici, ale nezabili jsme je. Předali jsme je místní policii, která je po zaplacení úplatků příbuznými zase propustila. Běžně jsme se nesetkávali s jejich vojáky. Na společných operacích byli fyzicky přítomni.
Když mluvíme o vojsku, představte si pozemní Piráty. O tom, co budou nebo nebudou dělat se radili u ohniště a důstojník nám měl tlumočit jak se rozhodli. Na přísnost reagovali tak, že si sbalili věci a odjeli domů na farmu. Uprostřed operace. Někdy se ale po sklizni zase vrátili.
Pak z nemocnice “zmizel” morfine, dostali domácí vězení a my hlídkovali i v jejich sektoru. Vrtulníky nás dopravily hluboko do hor, kde vojáci připomínali divochy. Nesbírali po sobě vystřílenou munici, takže každá pevnost po cestě byla obklopená metráky mosazných nábojnic. Tlumočník je začal omlouvat, že jsou to pohraničníci a dlouho ze svých vesnic. Tak se ho ptám: Nejsme náhodou právě uprostřed Afghánistánu? Pohraničníci?
Místní, co se potřebovali dostat po silnici, nad kterými se ty pevnosti skláněly, museli divochům zaplatit clo. Přivezli jsme jim novou munici, léky a potraviny na paletách. Nikdy na to nezapomenu. Při vykládání nám řekli:
“Aha, tak to ukliďte. My vám nebudeme pomáhat, protože to dělají jen ženy.”
