16. 10. 2021

INFOKURÝR

INFORMACE Z DOMOVA I ZE SVĚTA

Vlastenectví jako patriotismus

Dnes je doba, kdy je nanejvýš důležité, jaký vztah má člověk ke své vlasti. Chytám se za hlavu, když slyším, jak se někdo hlásí k “evropské národnosti” nebo za svou vlast označuje “Evropu”, přičemž má na mysli jen Evropskou unii. (Ona totiž Moskva je taky v Evropě…)

Být vlastencem je tou nejpřirozenější věcí – podobně jako například láska k vlastní rodině. Možná právě proto se v ruštině “vlast” nazývá “Родина” a navíc se zpravidla píše s velkým písmenem.

Láska k vlasti má ale své hranice: Proto mívá například slovo “nacionalismus” někdy docela už negativní konotace, přestože by mělo být vnímáno spíše neutrálně.

Vyloženě negativní je ale “vlastenectví” v podobě, pro kterou se vžilo slovo “šovinismus” (chauvinismus). Tady už máme co do činění s přesvědčením, že vlastní národ je něco víc než národy ostatní a že je po všech stránkách nadřazený, z čehož pak zcela automaticky vyplývá hlásání (a nezřídka i praktikování) nenávisti k ostatním národům.

Vlastenectví je tedy krásná a nesmírně potřebná věc a já tento pocit rozhodně sdílím. Jde u mne ale spíše o PATRIOTISMUS než o nacionalismus, tím méně o šovinismus.

Přesto ale nevnímám své vlastenectví jako hrdost. Hrdý může být člověk na to, jaký je on sám, co dobrého v životě vykonal, ale nedává mi moc smysl být hrdý na to, oč se člověk vlastními silami nezasloužil.

Těžko může být chlap hrdý na to, že se narodil jako muž, nebo dáma hrdá na to, že se narodila jako žena… Stejně tak není ničí zásluhou, že se narodí jako Čech… Zde by dávalo smysl mluvit nikoli o hrdosti, nýbrž o VDĚČNOSTI OSUDU za to, v jaké podobě a do jakého prostředí se člověk narodil.

Ale asi se všichni shodneme v tom, že lze být hrdý na to, co člověk pro svou vlast a pro svůj národ VYKONAL.

Tam je hrdost skutečně na místě.

Božena Weitingerová

Zdroj: FB Boženy Weitingerové

 

Sdílet: