Vím, že vše, co se událo v roce 2018, nebylo ideální. Zažili jsme dokonce i několik hodně smutných tragédií - od teroru až po důlní havárii. Život je někdy krutý. Na straně druhé, i když jsme mnoha neštěstím zabránit nedovedli, troufám si vidět světélka na konci tunelu. Tam, kde se tragédie dají minimalizovat větší odpovědností odpovědných, tam se přece jen zvětšuje naděje na nápravu a lepší zítřky. Ne proto, že by si to většina z odpovědných opravdu upřímně přála, to bohužel ne, ale atmosféra ve společnosti zhoustla natolik, že politici, a vůbec ti, co řídí náš svět, se stále více učí naslouchat svým zaměstnavatelům, tedy prostým občanům.

Bezesporu se zvyšuje nervozita a agresivita mnohých novinářů a takzvaných „lepšolidí“, ale i to je příznak agónie, ve které se loučí se svou neomezenou mocí. Komentátor České televize, jistý odsloužilý politik a pseudofilozof, ihned po prezidentském vánočním projevu na Štěpána pana prezidenta pokáral. Jednak za to, že si dovolil kritizovat ty, co chtějí vládu sestavovat z ulice a také to, že nepředstavil vize do budoucna.

Myslím, že naopak tento lepšočlověk a jemu podobní nepostřehl, že šlo jen o vlídnou laskavost v čase vánočním. Budoucnost nevyvolených pseudoletit je totiž pochmurná. V celé Evropě sílí volání po demokracii - tedy po politickém systému založeném na přímé demokracii, ve kterém má poslední slovo občan, nikoliv pan Kroupa, Dienstbier, Kalousek, nebo Sobotka.

Pro nás ostatní to znamená daleko více než jen to, že v budoucnu budeme skutečně ve své zemi vládnout. Ono to v praxi znamená, že už to nebude tak jednoduché, aby stát okrádal slušné a pracující občany, zvyšoval jim daně, nebo naopak okrádal důchodce, policisty, vojáky, učitele, nebo zdravotníky.

Na jaře nás čekají Evropské volby. Ty jsou v tomto ohledu zcela zásadní. Mnoho zla naši politici napáchali ve jménu Evropské unie a je jedno, zda to byla výmluva, nebo skutečně rozkaz z Bruselu. Pokud se nám podaří vyměnit elity v Bruselu za normální zástupce občanů, pak se nám bude lépe dýchat i v naší zemi. Brusel se chová tak, jak mu to Europarlament a národní státy dovolí. My v SPD si přejeme maximální spolupráci svobodných a suverénních evropských národů. Přejeme si, a budeme vždy obhajovat volný pohyb Evropanů po Evropě, společný trh a současně spolu s Francouzi, Italy, Rakušany a dalšími, budeme bojovat proti bruselské byrokracii, proti diktátu a znásilňování suverenity národních států.

Pokud chceme silnou Evropu, pak musíme budovat v prvé řadě silné národní státy. Z kamene rozpadlého na prach nevybudujeme ani chlívek, natož pevnost, která v novém století čelí a bude čelit mnoha agresivním útokům. Pevný národní stát bez diktátu zvenčí je nesilnější hráz, proti jakémukoliv ohrožení. Stát suverénní, soběstačný a solidární je ve výsledku stát silný.

Až Vám budou vyprávět o tom, jak jsme malý, zanedbatelní, jak musíme být pod křídly tam, či onde, myslete na to, že nejbližší pomoc má v prvé řadě každý hledat na konci své ruky. Příkladem soběstačného silného státu je Izrael. O pětinu méně obyvatel a území téměř čtvrtinové, ale je to blízkovýchodní velmoc, která mnohokrát rozdrtila mnohem větší spojené arabské agresory.

I my jsme byli kdysi Izraelem střední Evropy a to, co nás nakonec složilo na kolena, bylo přílišné spoléhání na západní takzvané spojence.

Moje maminka říkala, pomož si a Pánbůh Ti pomůže. Naše cesta nesmí být v tom, že budeme sbírat drobky z panského stolu v Bruselu, ale že budeme silný sebevědomý partner, se kterým každý bude rád spolupracovat, a který bude mít úctu a respekt i u nepřátel.

V mezinárodních vztazích neexistuje nic jako přátelství. Západní mocnosti nám již v minulosti ukázaly, že prostě každá hájí svůj vlastní zájem. Buďme jako oni - hajme také v prvé řadě svoje zájmy a v našem zájmu spolupracujme s každým, kdo je ochotný s námi spolupracovat jako rovný s rovným, a se vzájemnou výhodností.

Vážení přátelé, dámy a pánové, těším se, že přijde čas, kdy naše země bude zase silná, soběstačná a suverénní. Stačí k tomu společné úsilí nás všech. Pracovat na tom je i naše skvělá povinnost. Tahle země totiž opravdu není jen naše, je i našich předků a našich potomků. Tu práci na zachování a zvelebení naší republiky jim prostě dlužíme.

Autor: Tomio Okamura